Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lekce 2

27. 4. 2007

Otázka přídechu

Názory na přesnou výslovnost neznělých rázových hlásek c (= k), t, p: V angličtině,  stejně jako v některých dalších jazycích se tyto hlásky, pokud se vyskytují na začátku slova před samohláskou, vyslovují s přídechem. To znamená, že se k nim přidává zvuk jakoby h, způsobený slyšitelným výdechem. Znějí potom jako kombinace k + h, t + h, p + h. V některých jazycích, např. francouzštině, ruštině, finštině (a také v češtině) takový přídech není.

Mají se tedy quenijské t, p, c vyslovovat s přídechem jako v angličtině, nebo bez něj jako v češtině? Tato otázka není zodpovězena v žádném z publikovaných Tolkienových děl. Dá se odvozovat, že quenijské t, p, c pocházejí ze souhlásek původní primitivní elfštiny, které zcela jistě neměly přídech, protože v ní stály proti odlišným aspirovaným zvukům - th, ph, kh, ze kterých se později v quenijštině vyvinuly hlásky  s, f a h. (Srovnejme např. velmi odlišná slova thaurâ "ohavný" a taurâ "mistrovský" – th v prvním slově by se mělo vyslovit s přídechem, tak jak by je automaticky vyslovil anglický mluvčí, t v taurâ musí být bez přídechu, což by právě Angličanům asi dělalo problémy. Byly tedy quenijské t, p, c bez přídechu, protože takové byly v primitivní elfštině?

Protože se původní aspirované zvuky změnily, přídech u  t, p, c by nezpůsobil problémy. Je ale třeba zdůraznit, že v systému písma, který vyvinul Fëanor, byly původně zvláštní znaky pro aspirované zvuky: "Původní Fëanorův systém měl znaky s prodlouženými nožkami, jak nad, tak i pod linii písma. Tyto obvykle představovaly hlásky s přídechem (např. t + h, p + h, k + h)" (PP Dodatek E). Nebyly to ale znaky, užívané k přepisu hlásek t, p, c. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto věci, domnívám se, že quenijské t, p, c by se měly vyslovovat bez přídechu.

Znělé protějšky t, p a c/k, zejména d, b a g, nemají přídech ani v angličtině. Proto je mnozí mluvčí, zvyklí na přídech u neznělých hlásek (nesprávně) zaměňují za t, p a c/k bez přídechu. Quenijská slova tarya ("tuhý"), parma ("kniha") nebo calma ("lampa") mohou znít spíše jako "darya, barma, galma". Toto platí především pro anglické mluvčí, Čechům a ostatně ani například Francouzům, Finům nebo Rusům, to potíže dělat nebude. Chci ale zdůraznit, že celé otázce přídechu není nutno věnovat přehnanou pozornost – jak už jsem řekla dříve, přesná výslovnost t, p, c v quenijštině se nikde v publikovaných dílech neřeší.

 

Patrové a labializované souhlásky

V quenijštině nalezneme slova jako nyarna "pověst", tyalië "hra", nebo nwalca "krutý". Podle pravopisu by se zdálo, že slova začínají skupinou souhlásek: n + y, t + y, n + w. To ale odporuje výroku z Lowdham's Report, že "Adúnajština, stejně jako avalonština (=quenijština), nepřipouští na začátku jakéhokoliv slova více než jednu souhlásku" (SD:417-418). Jak to tedy můžeme vysvětlit?

            Podle všeho „kombinace“ jako nynyarna  jsou pouze jedinou souhláskou: Ny není skupina souhlásek n + y, ale (nám Čechům, podobně jako  Španělům, dobře známé) ň (ñ ve španělštině). Je to tedy patrová varianta n, n změkčené sousedstvím y (vyslovuje se j).

Kromě ny existují v quenijštině patrové hlásky ty/ť, ly/ľ, ry (např. tyalië "hra", alya "bohatý", verya "statečný"). K výslovnosti ty Tolkien napsal, že se může vyslovovat jako "t" v anglickém tune (viz např. SD:418-419 – je třeba připomenout, že Tolkien hovoří o dialektech, kde se toto slovo skutečně vyslovuje jako "tyoon"; neplatí to obecně pro všechny varianty angličtiny). (Z toho lze odvodit, že se výslovnost ty velmi blíží českému ť, i když se domnívám, že je přece jenom méně „patrové“. p.p.) V Gondoru někteří smrtelníci pravděpodobně vyslovovali ty jako ch v anglickém church (tedy jako č), ale to není správná elfská výslovnost. Souhláska ly se podobá slovenskému měkkému ľ, případně portugalskému  lh ve slově např. olho ("oko"). V Dodatku E k PP Tolkien poznamenává, že l (samostatné) by mělo být také "do jisté míry patrové v postavení mezi e, i a souhláskou, případně na konci slova po e, i". Vyjádření  "do jisté míry" naznačuje, že by v těchto pozicích nemělo jít o plně vyslovené patrové ľ, ale že by ve slovech jako Eldar "Elfové" nebo amil "matka", měl zaznít pouze náznak změkčení.

            Kromě změkčených - patrových souhlásek existují v quenijštině souhlásky labializované: nw, gw a qu (= cw). Nejde o spojení souhlásek n + w, g + w, c + w. Měly by to být n, g, c (k), vyslovené se zaokrouhlením rtů, podobně jako u w: tím se výslovnost souhlásky stane více labiální = retnou. Quenijské qu se jistě může vyslovovat jako např. v anglickém queen, ale ideálně by měly být obě hlásky k a w sloučeny v jediný zvuk. (Existuje jeden ranný zdroj, kde Tolkien uvádí, že qu, přestože původně to bylo prosté k "provázené zaokrouhlením rtů", "zní teď prakticky stejně, jako anglické quk vyslovené se zaokrouhlením rtů, následované zvukem w": Viz Parma Eldalamberon #13, str. 63. Přesto se domnívám, že tuto představu později změnil ve smyslu informace z mnohem pozdějšího zdroje, který uvádí, že v quenijštině neexistují shluky souhlásek na počátku slova: (SD:417-418.) Nw a gw představují "sloučené" verze n/w, g/w. – Je třeba podotknout, že nw představuje jedinou hlásku pouze na začátku slova, kde nahrazuje rannější ngw (Tolkien také požíval pravopis "ñw", kde  "ñ" zastupuje ng jako ve slově king). Uprostřed slova, např. ve  vanwa "zmizelý", je nw skutečně skupina n + w a takto se také píše v písmu tengwar. Labializované souhlásky qu a gw se vyskytují i uprostřed slov. Naopak, gw se vyskytuje pouze v tomto postavení a vždy v kombinaci ngw (nikoliv "ñw" ale "ñgw", uvažujeme-li o pravopisu, jak jej používal Tolkien): Lingwë "ryba", nangwa "čelist", sungwa "pohár".

Otázka délky: Mohlo by se zdát, že v postavení uprostřed slova mezi samohláskami by měly být patrové nebo labializované souhlásky počítány mezi dlouhé (jako by dva znaky skutečně představovaly skupinu souhlásek). Má se tedy např. atarinya ("můj otec", LR:61) vyslovovat "atariňňa"? Pokud ano, představuje skupina ny uprostřed slova dlouhé ň. Pak by se samo slovo Quenya mělo vyslovovat "Queňňa" nikoliv "Quen-ja". Další možnost je "Queňja", kde je n změkčeno, ale následuje odlišený zvuk y/j (k čemu by nedošlo, pokud by ny bylo na začátku slova). Tolkien, když čte Namárië, nejméně jednou vyslovil slovo inyar jako "iňňar" (ale později řekl jednoduše "injar" s n + y/j). V každém případě je třeba skupiny ny, ly, ry, ty a qu (cw) počítat jako dlouhé souhlásky nebo skupiny souhlásek pro potřeby umístění přízvuku (viz níže) – ale je evidentní, že v někdy je třeba je považovat za jedinou souhlásku.

 

Přízvuk

Kdykoliv se v jazyce vyskytují víceslabičná slova, některé slabiky se vyslovují výrazněji, než jiné. Tyto slabiky označujeme jako přízvučné. V některých jazycích toto rozlišení není, například v japonštině je každá slabika stejně přízvučná a proto cizinci japonština zní jako střelba z kulometu. Ale v západních jazycích je rozdílný přízvuk běžný. Některé slabiky jsou přízvučné, jiné jsou nepřízvučné.

            Pravidla, určující které slabiky jsou přízvučné a které ne, jsou ale velmi různá. Například ve francouzštině bývá přízvuk na poslední slabice, v češtině a podobně i ve finštině je přízvuk vždy na první slabice.

            Protože finština sloužila Tolkienovi jako inspirace pro elfské jazyky, dalo by se předpokládat, že převezme i finský model přízvuku. Ve fiktivní historii jazyka skutečně předpokládá rané období, ve kterém měla slova v quenijštině přízvuk na první slabice. Nicméně ještě před odchodem Noldor do exilu se toto změnilo, takže quenijština jako vznešený jazyk Středozemě používala jiné vzorce přízvuku, které zevrubně popisuje Dodatek E k PP.Tento systém musíme používat i my. (Podle všeho jej Tolkien převzal z latiny! )

            Jednoslabičná slova, jako nat "věc", evidentně nepředstavují žádný problém; tato jediná slabika je pochopitelně přízvučná. Nejjednodušší víceslabičná slova, která mají dvě slabiky, také nejsou problém – v Dodatku E Tolkien uvádí: "ve slovech dvouslabičných je přízvuk téměř bez výjimky na první slabice". Jak je zřejmé z tohoto vyjádření, existuje jen velmi málo výjimek. Vlastně jediná známá výjimka je slovo avá "ne!" (ve smyslu zákazu), které má přízvuk na druhé slabice: "a". (I když i toto slovo se vyskytuje ve variantě áva, s přízvukem na první slabice: "ÁVa".) Občas lidé vylovují jméno Aman  s přízvukem na druhé slabice, ale správně je nutno vyslovovat "AMan" – pokud budeme respektovat Tolkienova pravidla. ("AmAN" by byl Ammán, hlavní město Jordánska!)

            Delší slova se třemi a více slabikami jsou z hlediska přízvuku trochu komplikovanější. Mnoho z nich má přízvuk na předposlední slabice. V některých případech ale předposlední slabika nemůže být přízvučná – tato slabika nemůže být přízvučná, pokud je krátká. Jak ale poznáme krátkou slabiku? Pokud neobsahuje žádnou dlouhou samohlásku, začíná být podezřelá. A pokud je tato krátká samohláska následována pouze jednou souhláskou nebo dokonce za ní není žádná souhláska, pak má tato slabika minimální šanci nést přízvuk. To by bylo možné pouze v případě, pokud by ve slabice byla některá z quenijských dvojhlásek: ai, au, eu, oi, ui nebo iu. Dvojhlásky se počítají z hlediska přízvuku jako dlouhé samohlásky. Jestliže tedy ve slabice není dlouhá samohláska, ani dvojhláska, ba dokonce ani krátká samohláska následovaná více než jednou souhláskou, pak je slabika nezvratně krátká. Pokud je tato slabika ve víceslabičném (tři a více slabik) slově předposlední, nemůže být přízvučná a přízvuk přechází na předchozí slabiku, tedy třetí od konce (bez ohledu na to, jaká tato slabika je). Tolkien poznamenal, že tento typ slov "je oblíbený v elfských jazycích a zejména v quenijštině". Příklady:

·        Slovo jako vestalë "svatba" má přízvuk "VESTalë". Předposlední slabika nemůže být přízvučná, protože její samohláska (a) je krátká a následuje po ní pouze jediná souhláska (l); proto se přízvuk posouvá o slabiku dopředu, na třetí slabiku od konce. Pozor na výslovnost slov v množném čísle jako Teleri (Mořští elfové) a Istari (Čarodějové), která někdy lidé vyslovují "TeLERi", "IsTARi"; uplatníme-li Tolkienova pravidla, musíme dojít k závěru, že se mají vyslovovat "TELeri", "ISTari". Krátká předposlední slabika v nich nemůže být přízvučná.

·        Slova jako Eressëa někdy angličtí mluvčí vyslovují s přízvukem na předposlední slabice. Ale protože v Er-ess-ë-a je v předposlední slabice pouze krátké ë, za kterým nenásleduje žádná souhláska, tato slabika nemůže být přízvučná a přízvuk se posune na předchozí souhlásku: "ErESSëa". Další slova podle stejného vzorce (krátká samohláska nenásledovaná souhláskami): Eldalië ("ElDAlië" – přestože slovo Elda "Elf" má samozřejmě přízvuk "ELda"), Tilion "Rohatý", jméno jednoho z Maiar ("TILion"), laurëa "zlatý" ("LAURëa"), Yavannië "září" ("YaVANNië"), Silmarillion "[Příběh] Silmarilů" ("SilmaRILLion").

I když jsou slova tohoto typu "oblíbená", je pochopitelně dostatek slov, kde přízvuk skutečně je na předposlední slabice. Příklady:

·        Pojmenování Vardy Elentári "Královna hvězd, Hvězdná" se vyslovuje "ElenTÁRi", protože samohláska á v předposlední slabice je dlouhá. (Kdyby byla krátká, nemohla by slabika být přízvučná, protože za ní nenásleduje více než jedna souhláska  a slovo by muselo znít: "ELENtari" – takové slovo ale neexistuje.) Jména Númenórë, Valinórë mají podobně přízvuk na dlouhém ó v předposlední slabice (zatímco zkrácené varianty Númenor, Valinor musí mít přízvuk na třetí slabice od konce: NÚMenor, VALinor).

·        Slova jako hastaina "zničený" nebo Valarauco "Démon moci" (v Sindarštině Balrog) mají přízvuk "hasTAINa", "ValaRAUCo" – protože dvouhlásky ai, au se považují z hlediska přízvuku za dlouhé samohlásky.

·        Jména Elendil a Isildur se vyslovují "ElENDil" a "IsILDur", protože samohláska v předposlední slabice, přestože je krátká, je následována více než jednou souhláskou (skupinami nd, ld). Zdvojená souhláska má stejný účinek jako skupina různých souhlásek; například, Elenna (jméno pro Númenor) se vyslovuje "ElENNa". (naproti tomu přídavné jméno elena "hvězdný" musí mít přízvuk "ELena" protože předposlední slabika "en" je krátká a proto nepřízvučná  – na rozdíl od dlouhé slabiky "enn" v Elenna.)

 

Všimněte si, že písmeno x představuje dvě souhlásky, ks. Proto slovo jako Helcaraxë (místní jméno) má přízvuk "HelcarAXë" (ne "HelCARaxë" jako by za a v předposlední slabice byla jenom jedna souhláska). Toto slovo se vyskytuje i v pravopisu Helkarakse (Etymologies, heslo KARAK).

 

Jak je uvedeno výše, některé kombinace je třeba považovat za jedinou souhlásku: qu (zastupující cw/kw) představuje labializované k, ne k + w. Podobně, ny, ty, ly, ry budou patrové n (ň), t (ť), l (ľ), r. Ale pro určení přízvuku, uprostřed slova se zdá, že se qu, ly, ny, ty atd. počítají jako skupina souhlásek (zdvojené souhlásky nebo skupina souhlásek – není jisté, jak přesně to Tolkien myslel). V jednom z pramenů Tolkien uvádí, že složené slovo ciryaquen "námořník" (složené z cirya "loď" + -quen "osoba") má mít přízvuk "cirYAquen". Kdyby zde qu (= cw/kw) bylo považováno za jedinou souhlásku, labializované k, nebyla by po a skupina souhlásek a tato slabika by nemohla být přízvučná: slovo by se muselo vyslovovat "CIRyaquen". Takže qu se buďto počítá jako skupina k + w, nebo přestavuje dlouhé nebo zdvojené labializované k (nebo dokonce labializované kw následované w). Závěr: vyslovujte "cirYAquen" a zbytek pusťte z hlavy jako otázku čistě akademickou. K tomuto typu slov patří ještě např.: Elenya (první den elfského týdne, vyslovováno "ElENya"), Calacirya nebo Calacilya (místní jméno, vyslovováno "CalaCIrya", "CalaCIlya").

Varování k čárkám nad samohláskami: Čárka nad samohláskou (á, é, í, ó, ú) označuje pouze délku samohlásky. Dlouhá samohláska je často nositelem přízvuku, jako v příkladu Elentári výše, ale neplatí to vždy: pokud se dlouhá samohláska nevyskytuje v předposlední slabice, její délka nijak neovlivňuje přízvučnost slabiky. Ve slově jako Úlairi, (quenijské jméno Nazgûlů), nese přízvuk dvouhláska ai, nikoliv ú. Pravopis palantír mnohé mate, protože se domnívají, že se má vyslovovat s přízvukem na poslední slabice "tír". K tomu říká například Ian McKellen:

„...Musím se naučit jinak vyslovovat. Pořád jsme vyslovovali  "palanTÍR" namísto staroanglického přízvuku na první slabice. Těsně před konečným nahráváním zvukové stopy nás opravil Andrew Jack, který se stará o přízvuky, dialekty, jazyky a takové věci. Palantír, protože je to výlučně elfské slovo, se musí vyslovovat podle Tolkienových pravidel, a přízvuk musí být na slabice před dvěma souhláskami – "paLANTír"...“

Andrew Jack měl pravdu. Palantír nemůže mít přízvuk na poslední slabice; prakticky žádné víceslabičné quenijské slovo nemá takový přízvuk (kromě, avá , jak jsme uvedli výše). Přízvuk nese a v předposlední slabice, protože za ním následuje skupina souhlásek nt. Takže správně je skutečně "palANTír". (Ale v množném čísle palantíri, kde se dlouhé í najednou objevuje v předposlední slabice, je třeba na tuto slabiku přenést přízvuk: "palanTÍRi".)

V případě dlouhých slov, která končí dvěma krátkými slabikami, může poslední z těchto slabik získat slabší vedlejší přízvuk. Ve slovech jako hísimë "opar" je hlavní přízvuk na hís, ale poslední slabika - není zcela nepřízvučná. Tento vedlejší přízvuk je mnohem slabší než hlavní. (Nicméně podle Tolkiena může být tento přízvuk v poezii použit pro potřeby metra (rytmu básně))

Rychlost

Nakonec krátká poznámka k oblasti, o které víme jen málo: jak rychle bychom měli quenijsky mluvit? Ty vzácné nahrávky, ve kterých Tolkien čte quenijsky, moc nenapovídají, pochopitelně se v nich snaží deklamovat velmi pozorně. Ale o Fëanorově matce Míriel poznamenal, že  "mluvila rychle a byla na tuto svoji dovednost hrdá" (PM:333). Z toho vyplývá, že rychlá quenijština je zřejmě dobrá quenijština. Tolkien také napsal, že "elfové hojně užívali ... průvodní gesta" (WJ:416), to připomíná jeho velkou zálibu v italštině, která je také proslulá vysokým tempem.

 

Shrnutí:

Quenijština má samohlásky a, e, i, o, u; dlouhé samohlásky se označují čárkou á, é atd. Samohlásky je třeba vyslovovat čistě, dlouhé á a é musí být zřetelně zavřenější než krátké a, e.

Dvojhlásky jsou ai, au, eu, oi, ui, a iu.

Souhláska c se vždy vyslovuje k; y vždy představuje souhlásku j. Souhlásky t, p, c mají být pravděpodobně vyslovovány bez přídechu. Souhlásky s -y (ty, ny atd.)jsou patrové - změkčené; labializované (vyslovované se zaokrouhlením rtů) souhlásky se zapisují s -w (např. nw, ale cw se píše qu). H před t se vyslovuje jako znělé ch, pokud skupinu ht nepředchází jedna ze samohlásek e nebo i, tehdy se vyslovuje ch. V ostatních případech se vyslovuje h; hy a hw ale představují ch a neznělé w (w s přídechem). Kombinace hl a hr původně představovaly neznělé  l, r, ale do Třetího věku se tyto hlásky vyslovovaly jako běžné l a r. Ve víceslabičných slovech je přízvuk na předposlední slabice, pokud je tato dlouhá (obsahuje dlouhou samohlásku, dvojhlásku, nebo samohlásku následovanou zdvojenou souhláskou nebo skupinou souhlásek). Pokud je předposlední slabika krátká, přesouvá se přízvuk na předchozí slabiku (bez ohledu na to, je-li tato krátká nebo dlouhá). Dvouslabičná slova mají přízvuk na první slabice.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář